Týdenní pobyt ve tmě. Ležím rozpláclá kdesi uprostřed vesmíru. Hmota kolem mě přestává být hmotná, zakřivuje se, mění tvary a mizí. Pevné základy se rozplynuly. Prostor se zdá být nekonečný, ničím neohraničený. Realita je tak relativní… Nic není pevně dané. Není o co se opřít, ale není to ani třeba. Čeho se chytím, když si nejsem jistá existencí věcí, které obvykle považuji za běžné? Zdá se tak snadné rozpustit se a přetavit svůj život v něco jiného nebo ho přeskládat od základů jako kostičky lega…
Je tu prázdno. A přesto je to prázdno zvláštně plné. Nikde nikdo, jen z dálky sem občas doléhá smích a tóny hudebních nástrojů. Tma zaplnila prostor, je tu všechno, co tu má být.
Tady je vnější svět daleko. Jakkoli složité může být udělat ve svém životě změnu, tady vím, že mám dostatek sil. Vnitřní síla je mi k dispozici, je přímo tady, nemůže tady nebýt. Mám ji uloženou v sobě, tak jako každý člověk. Stačí se jí jen přestat bránit. A toto vědomí si uložit do hlavy, abych příště zbytečně netápala. Vím, že když se pro něco skutečně rozhodnu, tak to dokážu. Jde o to, najít svůj záměr a potom už se jen držet cesty a nechat se jí vést.
V měkké náruči Tmy se zdá možné prakticky všechno. Vím, že až odtud vylezu, objeví se na mé cestě mnoho překážek a výzev, zkoušek, zda to myslím vážně. Bude třeba dostatek odhodlání.
Zatím mám odhodlání dostatek. A v průběhu pobytu tady z toho také začínám být pěkně nervózní. Vím přesně, co je třeba udělat a chci to dělat hned, ale nemůžu nic. Tak jen kopu nohama do prázdna a přemítám, jak si tuhle energii sbalit do batůžku na záda, ať ji můžu vytáhnout, až přijde čas. Nahrávám si to do diktafonu a do hlavy a doufám, že to všechno půjde zrealizovat tak, jak si představuji. Tady nezbývá než odevzdat se Tmě a zaznamenávat své poznatky, během pár hodin může být všechno tisíckrát jinak.
Spím či bdím?
Sedím v křesle a za zavřenými víčky sleduji film, co se právě sám od sebe spustil. Běžím lesem, ženu se šílenou rychlostí, přitom netuším kam. Společnost mi dělá jelen. Mám trochu pocit, že jsem se zbláznila. Nechápu, proč se to děje. Snažím se to utnout, ta vysoká rychlost mi nedělá zrovna dobře. Kam se to řítím? Kdy už tam budu? Jak dlouho to ještě potrvá? A proč je tu se mnou jelen?
Jelen působí přátelsky, takže mu věřím a cítím se v bezpečí. Aspoň že tak.
Na skále na konci cesty čeká bílý los. Má pro mě zprávu. Skrz jeho oči můžu spatřit své vlastní srdce. Je z poloviny seschlé. V tu chvíli vím, jak to dát do pořádku, jak ho znovu oživit.
Stačí dělat to, co miluji.
Zdá se to snadné. Ale občas na to zapomínám.
Někdy se tak soustředím na to, co musím či nesmím, že celkem snadno zapomenu prožívat svůj život a užívat si ho. Zapomenu se radovat a smát.
Spoustu věcí je škoda neprožít. I těch zdánlivě obyčejných. Možná právě těch. Sluneční paprsky, čerstvý vzduch, déšť, pohled na hory, na noční oblohu. Poslouchat zpěv ptáků, hrát na hudební nástroj, jen tak si zpívat.
Jsem malým okamžikem věčnosti, zrnko písku na poušti, jsem vzduchem, který nadechuji a vydechuji, vlnkou na vodě v přehradě nebo sněhovou vločkou. Právě teď jsem tady na Zemi, ale na jak dlouho? Všechno se mění, je to jako film na plátně života, kde za sebou běží jednotlivé snímky, série fotek s emocemi… Jsem vším a zároveň ničím.
Jak s každým tím okamžikem naložíme, je, alespoň do určité míry, na nás.
Setkání s vlastními stíny
Toulky polobdělými sny (ve Tmě je bdění přece jen poněkud relativní) mě zavedou na místo, které bych si k návštěvě určitě nevybrala. Není tu ani trochu příjemně. Je to místo, kde sídlí mé nejhorší já, zvláštní štíro-stonožko-pavouko-ještěří tvor. Je tu vlhko, ponuro, chladno a lezavo jako v nevlídný podzimní den, všude kolem slizké a kluzké skály. Mezi nimi pochoduje obrovské vojsko, jsou to temné hroudy s očima kdykoli připravené zabíjet. Při pohledu z dálky z nich jde strach, ale když se podívám pozorněji, vidím, že to oni jsou vystrašení. Zabíjejí ze strachu.
Zrovna tak i já v sobě mnoho věcí „zabíjím“, tedy potlačuji, právě ze strachu. Snad se snažím „zabít“ právě své nejhorší já, nebo možná to, co skutečně jsem. Protože co by na to lidé řekli, co když mě takovou, jaká skutečně jsem, nepřijmou… Být hodná holka je do jisté míry jednodušší. Jenže pravda je taková, že nemůžu být někým jiným, než jsem. Pokud nežiju v souladu se svou vnitřní pravdou, pak potlačuji sama sebe… Nezbývá než to risknout a projevovat se jako já. A když mě lidi takovou nepřijmou, tak co? Co se vlastně stane? Není to nakonec jedno? Zas tolik se změnit stejně nemůžu, ani kdybych chtěla, a nemůžu vyhovět představám všech, ani kdybych se rozkrájela na molekuly.
Na tomhle zvláštním téměř zapomenutém místě leží i svitek papíru s mou vnitřní pravdou a mnoho skvělých nápadů ve formě duhových skleněnek. Pár si jich odnáším s sebou, zrovna tak i svitek s mým skutečným já.
Je těžké přiznat si, že ke mně patří i takové části, které se mi zrovna moc nelíbí. Jenže i tohle jsem já. Z nějakého důvodu i tohle je mou součástí, asi netřeba chápat proč. Každý z nás v sobě něco takového má. Odmítnutí není řešením, to bych byla sama proti sobě, naopak přijetí svých stínů je klíčem… Není to zrovna snadné. Ale když to dokážu, můžu být své vnitřní pravdě zase o kousek blíž… Trochu víc tím, kým jsem.
