Bouřka. Ve Tmě. Jak jen ji ustát…
Bouřky nemám ráda. A ve Tmě je bouřka ještě děsivější. Pro ten pocit ztráty kontroly, ač jakékoli nebezpečí je ve skutečnosti plus mínus stejné jako za světla, resp. za běžných podmínek. Je ale pravda, že když už by se skutečně něco stalo, nemám šanci adekvátně reagovat. Ne, takhle nemůžu přemýšlet. Mají se tu o mě přece starat opatrovníci… Na víc v tuto chvíli spoléhat nemůžu.
Na střechu domečku hlučně bubnují obří dešťové kapky. Hřmění je čím dál silnější a lehké otřesy země probíhají celým mým tělem. Choulím se v křesle a posouváním korálků na šňůrce se snažím nepropadnout panice.
Dýchej.
Cítím se nejistě a bezmocně. Co se mi tu může stát? Těžko říct. Snad nic. Přesto na mě občas nějaký ten katastrofický scénář vykoukne zpoza rohu, zamrká a zašklebí se, tak mu zamávám a nechávám ho jít. Nádech a výdech.
Netuším, jak daleko bouřka může být, obvyklé odhady na základě intervalu mezi bleskem a zahřměním nepřipadají v úvahu. Orientuji se jen podle síly dunění. A není to nic moc.
Někde mezi soustředěnými nádechy a výdechy mě napadá, že takhle nejistě se možná cítí miminko v bříšku, když se rodiče hádají.
Bouřka pomalu slábne a je znát, že konečně odchází. Vyčerpaná snahou nepanikařit prostě jen tak odpadám na postel.
Uf. Přežila jsem. Zatím to vypadá slibně. Jenže to ještě netuším, že mé vyčerpání dává skvělý podklad pro další náročné emoce…
Emoce zesílené Tmou
Vyčerpaná bouřkou ležím na posteli a slyším divné šumění, které ne a ne přestat. Po krátkém hledání zjišťuji viníka. Je to záchod. Záchod. Dobře. Třeba to zmizí, když spláchnu. Zmizelo. Na chvíli. Cuchá mi to nervy. Nevím si s tím rady. Je to nepříjemné, ale zase ne natolik nebezpečné, abych kvůli tomu zkoušela volat opatrovníka a vypálila si při tom oči světlem z mobilu. Únava brzy vítězí nad rozčarováním z podivného zvuku a já usínám.
Probouzím se za stejné zvukové kulisy, jako jsem usnula, a to mě znervózňuje. Po několikerém spláchnutí je konečně klid, nervy ale zůstávají lehce pocuchané. Ve Tmě vnímám všechno intenzivněji. To, nad čím bych běžně mávla rukou, tu nabývá úplně jiných rozměrů.
Jdu do sprchy. A vylézám z ní vytočená do vrtule.
Zatímco jsem se totiž snažila zbavit své tělo špíny i napětí a pokud možno se u toho nepřizabít, odporoučela se k zemi lahvička se sprchovým gelem ne jednou, ne dvakrát, ale hned třikrát za sebou. Lehce zanadávám na gravitaci, to ale není nic platné. Tak už to zkrátka chodí. Jenže kdo by chtěl hned nadávat na vlastní nešikovnost… Poslední pád lahvička neustála a víčko se odštíplo tak, že gel zůstal uvnitř zašpuntovaný prostřední částí víčka, zatímco zbytek víčka jen plandá. Nemůžu ho otevřít, a kdyby se mi to náhodou povedlo, tak už ho nezavřu. Což nechci, protože víčko slouží jako podstavec…
S těmi nahromaděnými emocemi přešlapuji v prostoru jako lev v zatemněné kleci. V tu chvíli si až moc dobře uvědomuji svůj zvyk naprosto nikdy nic nevyjadřovat a místo toho se tvářit, že je vlastně všechno v pohodě, že se nic nestalo.
V mysli mi vyvstanou oblíbené větičky z dětství: „Vždyť se přece nic neděje, to nic není.“ „Nebreč!“ „A ani to nebolelo, viď? Řekni, že to nebolelo!“
Dochází mi, že nejsem schopná vyjadřovat své emoce. Že jaksi nevím, jak s nimi naložit. Tak si je pro začátek aspoň přiznám. Jsem naštvaná. Jsem naštvaná!!
Dál pochoduji po prostoru a nevím, co se sebou. Ta bariéra je teď téměř hmatatelná. Bariéra, která mi brání cokoli projevit, protože co když mě někdo uslyší. Dokonce i tady, kde mě nikdo nezná, nikdo mě nevidí a jakékoli projevy se tu spíš očekávají. I tady mám stejný blok jako kdekoli jinde, navzdory racionálnímu vysvětlení, proč bych si tady mohla, možná dokonce měla, dovolit své emoce pustit a projevit tak, jak zrovna potřebuji. Často si zpívám, ale to je málo pádné, pokud nezařadím do svého repertoáru nějaký metal.
Své strachy probírám s opatrovníkem a ten mě podpoří, ať jdu do toho. Kdy jindy než teď bude vhodná doba, abych si konečně dovolila vyventilovat, co se dá? Beru tedy do ruky šamanský buben, který jsem si přivezla s sebou, a jdu na to. Konečně přišel jeho čas. Tušila jsem, že fakt, že na mě zbyl prostor v zahradním domečku, kde na rozdíl od ostatních prostor nikoho neruší hluk, bude mít svůj význam. Vybubnovávám své emoce, pomalu uvolňuji to sevření, ale cítím, že to není dost. Ulevilo se mi, ale obvyklé napětí kolem solar plexu zůstává. Možná dlouhodobě potlačované emoce…
Výzva zdaleka nekončí. Tohle bude chtít víc. A právě tady a teď mám tu krásnou příležitost podívat se, co je za tím napětím, které je se mnou v různých situacích snad odjakživa…
Strach je kámoš
Po vybubnování emocí do Tmy ve mně stále zůstává staré známé napětí v oblasti solar plexu. Rozhodnu se to prozkoumat blíž a vydávám se tam na dobrodružnou výpravu.
Dostávám se do místa, kde sídlí celá skupina strachů. Zdá se, že se jim vede celkem dobře. V rámci seznamování se přidávám k jejich společnému tanci v kruhu. Celá společnost se zdá vyvážená, všichni jsou stejně velcí – asi tak, jako já. Po krátkém tanci je začínám postupně obcházet, abych se s každým z nich seznámila jednotlivě. Takže koho to tu máme?
Strach z lidí, ten je tu kdovíproč hned dvakrát. Pak je tu Strach z veřejných projevů, Strach ze vztahů – zatím nic, co by mě překvapilo. Dávno o nich vím. Postupně je objímám a jejich podoba se tím různě mění, velcí brouci se zmenšují, mění v berušky atd.
Pak ale dojdu ke Strachu ze sebe samé. Ten okamžitě narůstá do obřích rozměrů, až je z něj dinosaurus asi tak stokrát vyšší než já. Nechápavě na to obří stvoření zírám. Snažím se mu dívat do očí, ale dohlédnout tak vysoko je pro mě téměř nemožné. Požádám ho tedy, zda by se mohl sklonit. Mé žádosti vzápětí vyhoví a já teď zblízka vidím jeho obří vyceněné zuby. S takovým obrovským dinosaurem nemůžu bojovat, ani kdybych chtěla. Ptám se tedy, zda ho můžu obejmout. Nereaguje. Fajn. Tak jinak. Zkouším mu vyprávět, proč jsem vlastně tady. Že bych se moc ráda projevovala autenticky, tak, jak to skutečně cítím, svobodně, podle své vlastní osobnosti… V tu chvíli mě sežere jeho brácha, prakticky stejné obří stvoření se stejně obrovskými zuby. Tak si říkám, ok, tudy asi cesta nepovede.
Začnu křičet z dinosauřího žaludku otázku, co je vlastně zač, v naději, že dostanu nějaké vysvětlení. Vyplivne mě, aby mi mohl odpovědět, a představí se jako Strach z mé vlastní osobnosti.
Tohle mi hlava nebere. Oni jsou dva? Proč? Jaký to má smysl? Normálně bych je vnímala jako jediný strach – a oni jsou dva?!
Obracím se zpět k prvnímu z velkých strachů, a ten se mi představuje podrobněji, jako strach z toho, že tady na Zemi nemám své místo, že můj život nemá smysl.
Aha. A s „tímhle“ se mám přátelit. Tak to je oříšek.
Koukám na tu obrovskou od pohledu dost odpudivou bytost a napadá ještě jedna možnost, jak se snad zachránit. Zeptám se, zda pro něj můžu něco udělat. V ten moment se obrovský dinosaurus mění v malého plyšového dinosaurka a říká mi, že si ho mám vzít jako hračku na spaní.
Tak tohle je snad to nejroztomilejší, co můžu ve svém podvědomí najít.
A jeho brácha? Ten teď vypadá stejně jako všechny ostatní strachy…
Strachy nás mají chránit. I ony tu mají své místo. Stejně tak jako i každý z nás.
