O mně

Vždy jsem se cítila být jiná než ostatní, naprosto nepochopená, uvěřila jsem, že se musím opravit, abych byla dost dobrá a zapadla mezi lidi… Tenkrát jsem nabyla dojmu, že už na základní škole musí mít člověk jasno ve všem, co dělá, veškeré své nedostatky opravit na počkání a znát snad i své budoucí povolání a smysl svého života.

Některé situace mě velmi trápily. Například na střední škole nade mnou učitelka významně podupávala vždy, když jsem neznala odpověď nebo odpovědi jednoduše při tom tlaku nebyla schopná. Asi si myslela, že ze mě tu odpověď nakonec vymáčkne, ale jediné, čeho docílila, bylo, že jsem sama na sebe ve své hlavě křičela, jak jsem neschopná a zablokovala se ještě víc.

A to byl začátek mé cesty. Postupně se ve mně totiž začal ozývat ten tichý hlásek, že takhle to přece být nemusí. Že pokud se nedokážu podpořit já sama, nikdo jiný to za mě neudělá.

Změna nepřišla ze dne na den. I nadále jsem v podobných situacích dokázala jen mlčet a čekat, až ten druhý pochopí, že to nikam nevede. Postupně jsem se ale naučila sama sebe netrestat za to, že něco nedokážu, ale naopak si dát prostor uvědomit si, co se vlastně děje a co s tím můžu dělat.

Tady by se mi tenkrát moc hodilo, kdyby mi někdo nabídl načtení darů duše a já se nemusela tolik plácat v tom, co jsem vlastně zač… Nic takového se ale nestalo. Proto to teď dělám pro ostatní.

Po střední škole a rozchodu s prvním přítelem jsem začala hledat různé cesty k přijetí sama sebe – rodinné konstelace, chůze přes střepy a žhavé uhlíky, kurzy improvizace, pobyty ve tmě, zenové meditace, holotropní dýchání, neurografika,… Ale přes to všechno jsem uvízla ve vztahu, kde vládlo věčné nepochopení a nebyla jsem schopná z něj odejít.

Po čase jsem náhodou na internetu narazila na paní, která načítá dary duše, a mávla jsem nad tím rukou – měla jsem pocit, že smysl svého života už znám ze svého předchozího neurografického kreslení. Paní jsem ale dál sledovala, protože jsem z ní a z její práce měla pocit, že je stejně jako já na cestě žít co nejvíce v souladu se svou duší a vede k tomu i ostatní. Až asi o půl roku později ve mně dary duše vzbudily zvědavost a nechala jsem si je načíst. Nějakou dobu jsem to potom vstřebávala a postupně vztahovala na různé oblasti svého života, jak to vlastně mám. Po čase jsem si ale uvědomila, že bych se něčemu ráda věnovala více do hloubky a rozhodla se, že se sama naučím načítat dary duše a přihlásila se na kurz.

V prvních lekcích kurzu bylo právě načítání darů a potom i původu duše, a původně jsem si říkala, že nic dalšího už ani nepotřebuju, že tohle je to, pro co jsem si tam šla. Pak mě ale kurz vtáhnul a já pokračovala dál až k čištění bloků. To jsem následně vyzkoušela na sobě, na partnerovi, na zvědavcích ze své rodiny a pár cvičných klientech. Sobě a partnerovi jsem čištění dělala ve stejný den a po třech týdnech přišel zlom.

Do té doby jsme se často dohadovali, jestli spolu vlastně ve vztahu jsme nebo ne, ale najednou mi úplně přestal psát a já cítila, že je něco jinak. Jako by ten vztah zničehonic zmizel. O další cca měsíc později jsem ho náhodou potkala ve městě, prohodili jsme spolu pár slov, popřáli si, ať se máme hezky, a tím to skončilo.

Zároveň jsem v té době vnímala něco, co jsem si později pro sebe nazvala prázdná melancholie – občas přijdou smutné pocity, ale dříve se s tím pojily myšlenky na to, co jsem třeba kdysi dávno v dřívějším vztahu měla udělat jinak a lítost nad tím, že to skončilo, jenže teď tam byl jen ten smutný pocit a… nic. Jako by se mnohé bolestivé momenty z mé minulosti nikdy nestaly.

Díky čištění bloků jsem si také brzy na to našla přítele, byl jedním z mých cvičných klientů a se vztahem měl podobnou zkušenost jako já – byl dlouhodobě nespokojený, ale něco ho v tom vztahu stále drželo. Čištěním ale pocit povinnosti zachraňovat vztah za každou cenu zmizel.

Nyní každý večer usínám s pocitem, že je vedle mě někdo, kdo mi rozumí a kdo mě vždy podpoří a cítím se milovaná i ve chvílích, kdy vím, že jsem něco mohla udělat lépe. Dříve jsem byla často nepochopená pro svou mlčenlivou a nesoudící povahu – lidé měli pocit, že neříkám svůj názor proto, že si o nich myslím něco špatného, já si ale často jen tak nad něčím přemýšlím a nemám chuť své názory sdělovat nebo ani žádný názor nemám. Teď můžu klidně mlčet, když se mi nechce mluvit, a je to v pořádku. Díky poznání svých darů vím, že i já mám svůj přínos pro tento svět a že právě má často nepochopená nesoudící povaha může dát lidem tolik potřebný prostor uvědomit si jejich vlastní hodnotu.